Sníh

5. září 2014 v 22:19 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Když Slunce zapadá dřív než běží zprávy
A v ulicích je ještě plno lidí
Když není vidět ani stéblo trávy
A sníh všem padá do očí.

Za stánky lidem červenají se nosy
A koledy tam hrajou bez hudby
Kdy ze sněhu zas budou kapky rosy
A Slunce udělá mi stín

Ale Vánoce boudou zase bez sněhu…
A v posledních chvílích uslyším znít chór
Ve tmě se stydím říct o něhu
A o půlnoční mši rozpadne se zvon

A všechno se ztrácí za bílou stěnou
Je jedno ,jestli je ze sněhu nebo z betonu
Tváře všech lidí bez Slunce blednou
Ale teď má být svět veselý

V pokoji cukroví pálí se zas
A táta tluče paličkou
Okna ta všechna mi obklopil mráz
Ale co, já to stejně nikdy nezažil…

Vánoce boudou zase bez sněhu…
A v posledních chvílích uslyším znít chór
Ve tmě se stydím říct o něhu

A o půlnoční mši rozpadne se zvon
 

V

29. srpna 2014 v 9:00 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
V háji leží dívenka bez hnutí po leta,
Bez dechu, bez tepu k hrůze je prokleta.
V prázdnotě nicoty,
Ve všemoci hluchoty,
Bez k životu ochoty,

S vidinou slepoty...

Ti lidé, co pláčou krev.

8. srpna 2014 v 21:46 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Ti lidé ,co pláčou krev, brali mne do sídla svého s ohněm za sklem v lucernách zrezivělých, že sklo pod špínou praskalo. Ti lídé ,co krev pláčou ,ale ani kapka z prstu rozřízlého nevyteče, i přesto, že hluboký řez je jak hloubka utrpení jejich, mi šaty vzali. Když nahý v šeru na té šňůře v lese jsem se kýval do rytmu, toho rytmu větru, ronil jsem krev z očí sprostotou svou, svým nitrem, co probodané je ticícero jehlami z níchž každá jak rezavý hřebík ,co do těla ježíše byl zabit a svou touhou, neskonale sprostou a nekonečnou touhou plakat krev. Ta dáma či slečna v bílém, s maskou s nehybnými rty a bez očí mi viděla až do duše. A pak mi ji vzala. srdce vyrvala mi a její bílý šat byl krví a žlučí potřísněn jak ona trýznila mne v té nekonečné rozkoši bolesti ,kterou svazovala a dupala po ni ta bolest ,co příjemná není nikomu. Když mi duši brala plakal jsem a křičel. Z řevu krev jsem prskal a plival, celý, celý tou překrásnou krví, tím darem co nám život dává ,jsem byl potřísněn. A poté jsem byl prázdný až na věky věků. Bez krve v sobě a s duší v komnatách lidí, co moji pláčou krev.
 


Ta slečna v bílém

8. srpna 2014 v 21:25 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Ahoj. Je mi dobře, jen mi teď nějak není moc dobře, ale jinak dobrý... Ten jazz hraje moc rychle, ale neni to swing... A stejská se mi. Dneska jsem zdravil tu slečnu, celou, celičkou v bílém a neodpověděla mi. Jen na mě koukala, pořád a pořád a potom když jsem se nekoukal tak odešla. Ale já ji viděl i se zavřenýma očima... Tu její hladkou bílou tvář a černé oči... a byla celá oblečená v bílém ... Asi mě nemá ráda. No co, snad ji nepotkám zítra. A když potkám, tak ji nepozdravím. Pak si musí lidi co tak budim myslet že jsem blázen. Ale já nejsem. Byla tam, já ji viděl. A bál jsem se jí. Strašně. Víc než toho houkání... Zase je tady. Asi tam někdo stojí a on nemůže zabrzdit. A ta slečna se smějě, ikdyž má tu bílou masku a oči tak černý jako když je nemá a taky asi nemá. Asi nepůjdu spát.

Krása tady všude

3. srpna 2014 v 23:32 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Kráso? Kde jsi? Kde? Aha ,tady všude přeci. Ležíš tu všude. Po celém pokoji. Ta krása krve je... vzrušující. Ta krásna bolesti a trápení... ale proč v tom nikdo jiný krásu nevidí? Ta ruka co nůž v ruce svírá se silou takovou ,že krví barví se vše kolem je... krásná. Ne snad ,že bych potěšení z trápení či smrti měl ,to ne. Ale ta úleva potom. Víte, na "špatných" věcech není nic krásného v tu chvíli, ale ten pocit po tom. Ta úleva. Mrtvola co ležítu na koberci co nasáklý je krví je tak překrásná. Spokojená, jako novorozeně, co si cucá palec. Nemá starosti. Ani nevím jestli si to zasloužil... neměl jsem ho rád. od narození jsem s ním žil, ba i předtím. Již od úplného začátku ,až do toho nejzasšího konce. Prosil mě ,škemral, klečel na kolenou. Já ho ale neposlouchal. Až teď jsem mu konečně přání splnil. Také mi je líp. Víte, tak volně. On skončil. Já jsem právě začal. Vždycky ,když ho lidé viděli, tak si mysleli že to jsem já. Chtěli mluvit ke mně ,ale mluvili k němu. Ikdyž, našlo se pár lidí co mluvilo ke mně. To rčení jedno tělo jedna duše... kdepak. Jedno tělo, plno, plno nenávisti a nespokojenosti a poté jedna duše. Teď už teda spíš jen jedna duše. Ale je to tak lepší. Tolik děr ve zdi... kdo by řekl že zoufalstvím dokážete hlavou prorazit zeď. A ta krev, tekla a stříkala všude, rozteklá po zdech pomalu černá. Nakonec jsem mu pomohl si ty noční můry vymlátit z hlavy. Přeberte si sami jak. No ,ale už je to tak všechno lepší. Nebo ne? Mně připadá že ano ,ale co si myslíte vy? Notak, nekřičte na mě! Prosím... Co si myslíte?

čtyři nuly

1. srpna 2014 v 23:53 | Tomáš Mašek |  Štěstí kachen bez vody
Chci být Filosofem... Vlku ,slyšíš mě? Jasně že ne, jen u řveš a šumíš tu. Šumíš a praskáš ,řveš až k pláči. Šumění a tma. To bolí. Nemáte představu jak moc. Je jen jedna horší věc... a to když víte že to bolet má ,ale nebolí... Nechceš týct... však se uvidí. Stejně potečeš, děláš mi to naschvál, já to vim. A nechci vědět to co mi pokaždý řikáš když se objevíš, protože vím ,že nelžeš. Kde je šumění? Vlku, řekni mi něco. Prosím. Teď jsi tu jen ty ,víš? Ikdyž bych byl asi radši sám než s tebou. Vlastně tě vůbec nemám rád. Strašně tě nesnáším... Protože to, proč mě lidi nemaj rádi si mě naučil ty... A já vím ,že to všechno jsou hlouposti. A neřídím se podle toho. Nevím proč si lidi myslej ,že jo. Ale co... ať si myslej co chtěj, stejně jim je do mě hovno a tobě i mně taky. Stejně všichni umřeme. Tak je to běžné, živí musí zemřít... Hamlete? Víš co je nesnesitelný? Jediný co je nesnesitelný je to, že nic neni nesnesitelný... Verlaine? Vy se tak máte. už 10 minut se tu vyťukává ta zasraná melodie o třech tonech, děláš si ze mě srandu? Až tak mě nesnášíš? Tak jo, víš co? Mohl bych se podřezat, mohl bych si rozbít hlavu nebo se udusit, ale já jsem něco slíbil ,tak to dodržim. Ani tou lžící mě neumlátíš. To já tebe. Dneska jsem měl meloun, co chutnal po krvi... bylo to zvláštní a hnusný. Snědl jsem ho skoro celej. Heh už nevíš co říct a ani po takový době tu melodii nezměníš? Nesnášim tě.

Můra (část 2.)

23. července 2014 v 20:49 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Proč jsi tu pořád schována? Nedopřeješ mi klidu a spánku? Odejdi tam dolů, ikdyž můry z nebes létávají! Odleť pryč! PRYČ! Když tělo rozřezáváš pilou rzí zašpiněnou a nakonec jej roztrhneš vedví ... nestačí ti to? To krví mou se musíš živit a rány otevírat v mokvání a bolest? Nekoukej se na mě! A nepo ano, upři svůj zrak na mne a podívej se mi do očí abych tě již viděl. Nevidím. Slyším tě! Slyším tvoje ticho! Nepřirozeně ohavnou změť ničeho v prázdnotě! Uši nerve, však mysl trýzní bolestí nejhorší. A pak, když konečně po letech hladu a utrpení zavřu víčka... kež by to bylo naposledy... vlezeš mi do hlavy a koušeš, trháš, svoje křídla barvíš krví mou a vděčnosti mi nedáš ani náznaku! Za co taky, že? Zabij mne, prosím. Ukousej mi hlavu a sežer ji celou! Nechci slyšet ani vidět. Rozřezej mi tělo a poskládej ho do kříže ať schořím ,prosím, zabij mne když já sám osvobodit se nemůžu! Už bych se s tímhle vším chtěl rozloučit... Ale smrt si člověk asi musí zasloužit. Všechny moje vytrhané vlasy co leží na polštáři a oči moje ,se slzami z krve... všechno to mi pomáhá ,všechno to zmenšuje mou bolest. A víš co? Nestojíš mi za to. Jsi jen můra. Nejsi... Proč si lžu? A proč jsi tady? A proč jsem tu ještě já.. Já už nechci, prosím.

Můra (část 1.)

16. července 2014 v 13:19
Proč mě budíš z polospánku když já, chodíc po svém domě bezcílně míru ani klidu nehledám? Odrazem v okně byla jsi a poté stvůrou ticho řvoucí se zastavila srce mé. Proč při světle měsíce na dveře pokoje mi sedá? A proč při světle lamp ty nejsi nikde k nalezení? Proč svými křídly kmitáč, víříš prachu sto let pobývajícím na místě jediném a přesto nechceš letět? A kdy konečně ,po nocích probdělých ,odejdu ze světa bdících ,pojídáš mi srdce a mysl mou plníš krví a žlučí nejčernější... Prosím odejdi! Netrap mysl mnou tvoji pochybnou přítomností... proč za světlem neletíš? Proč vyhledáváš stínu a zákoutí abys kousat a vkrádat se do těla mého mohla? Proč? Na oknech sedí tvoji přítelé... jak ty ses dovnitř dostala? Proč neshoříš? Když se strachem do postele lehám ty nikde k vidění nejsi... avšak to tvoje ticho... já ho slyším, to nepřirozeně ohavné ticho! Přestať Prosím, odejdi z mého pokoje, domu, vesnice, zmiz navždycky do sfér odkud si přišla! Odleť a nech mě konečně odpočinout bez hrůzy ze spánku... Prosím

Déšť

12. července 2014 v 8:40 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Bum ,bum ,kapky tlučou do oken
Bum ,bum ,z kapek kříž vypodoben
Bum ,bum ,kapek padá čím dál víc
Bum ,bum ,krví barví se ten kříž.

Bum ,bum ,asi je to jen můj stín
Bum ,bum, ,co mi přivozuje splín
Bum ,bum ,kapky kapou stále dál
Bum ,bum ,ne že bych se nějak bál.

Ikdyž strach je mocný pán
Co to, teď nepřší?
Krví zmoknul celý lán
Však ono zase začne...

Bum ,bum ,kapka kapku rozráží
Bum, bum a okenice pomalu proráží
Bum ,bum ,přší stále čím dál víc
bum ,bum a v dešti dá se spatřit líc

Bum ,bum, čí pak asi bude celá tvář
Bum ,bum ,zda pak nosil svatozář
Bum ,bum déšt již zkazil sny těch všech
Bum ,bum a Bůh se spokojeně leh'

Bum ,bum ,déšť nám zničil dům...

Mráz

10. července 2014 v 15:35 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Nechte oči moje ještě chvíli bdít
Chtěl bych zemřít až já budu chtít
Nechte ještě moji krev mě hřát
Ještě chvíli, potom půjdu spát

Je lepší bdít či dlouho spát?
Mít city nebo nikdy nepoznat?
Je lepší plakat, ale i se smát?
Nebo chceš se strachu přestat bát?

A tak prosím, zbav mě všech těch chvil
Kdy jsem hrubě pochybil
Zbav mě všeho, radosti i strachu
Ať už můžu v klidu spát

Nechci znát, nechci umírat
Nechci už se smrti bát
Nebudu bdít a život proklínat
A navždy chci jen chladně spát

Děkuji ti pane můj
Opust provždy moji sluj

Kam dál