Červenec 2014

Můra (část 2.)

23. července 2014 v 20:49 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Proč jsi tu pořád schována? Nedopřeješ mi klidu a spánku? Odejdi tam dolů, ikdyž můry z nebes létávají! Odleť pryč! PRYČ! Když tělo rozřezáváš pilou rzí zašpiněnou a nakonec jej roztrhneš vedví ... nestačí ti to? To krví mou se musíš živit a rány otevírat v mokvání a bolest? Nekoukej se na mě! A nepo ano, upři svůj zrak na mne a podívej se mi do očí abych tě již viděl. Nevidím. Slyším tě! Slyším tvoje ticho! Nepřirozeně ohavnou změť ničeho v prázdnotě! Uši nerve, však mysl trýzní bolestí nejhorší. A pak, když konečně po letech hladu a utrpení zavřu víčka... kež by to bylo naposledy... vlezeš mi do hlavy a koušeš, trháš, svoje křídla barvíš krví mou a vděčnosti mi nedáš ani náznaku! Za co taky, že? Zabij mne, prosím. Ukousej mi hlavu a sežer ji celou! Nechci slyšet ani vidět. Rozřezej mi tělo a poskládej ho do kříže ať schořím ,prosím, zabij mne když já sám osvobodit se nemůžu! Už bych se s tímhle vším chtěl rozloučit... Ale smrt si člověk asi musí zasloužit. Všechny moje vytrhané vlasy co leží na polštáři a oči moje ,se slzami z krve... všechno to mi pomáhá ,všechno to zmenšuje mou bolest. A víš co? Nestojíš mi za to. Jsi jen můra. Nejsi... Proč si lžu? A proč jsi tady? A proč jsem tu ještě já.. Já už nechci, prosím.

Můra (část 1.)

16. července 2014 v 13:19
Proč mě budíš z polospánku když já, chodíc po svém domě bezcílně míru ani klidu nehledám? Odrazem v okně byla jsi a poté stvůrou ticho řvoucí se zastavila srce mé. Proč při světle měsíce na dveře pokoje mi sedá? A proč při světle lamp ty nejsi nikde k nalezení? Proč svými křídly kmitáč, víříš prachu sto let pobývajícím na místě jediném a přesto nechceš letět? A kdy konečně ,po nocích probdělých ,odejdu ze světa bdících ,pojídáš mi srdce a mysl mou plníš krví a žlučí nejčernější... Prosím odejdi! Netrap mysl mnou tvoji pochybnou přítomností... proč za světlem neletíš? Proč vyhledáváš stínu a zákoutí abys kousat a vkrádat se do těla mého mohla? Proč? Na oknech sedí tvoji přítelé... jak ty ses dovnitř dostala? Proč neshoříš? Když se strachem do postele lehám ty nikde k vidění nejsi... avšak to tvoje ticho... já ho slyším, to nepřirozeně ohavné ticho! Přestať Prosím, odejdi z mého pokoje, domu, vesnice, zmiz navždycky do sfér odkud si přišla! Odleť a nech mě konečně odpočinout bez hrůzy ze spánku... Prosím

Déšť

12. července 2014 v 8:40 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Bum ,bum ,kapky tlučou do oken
Bum ,bum ,z kapek kříž vypodoben
Bum ,bum ,kapek padá čím dál víc
Bum ,bum ,krví barví se ten kříž.

Bum ,bum ,asi je to jen můj stín
Bum ,bum, ,co mi přivozuje splín
Bum ,bum ,kapky kapou stále dál
Bum ,bum ,ne že bych se nějak bál.

Ikdyž strach je mocný pán
Co to, teď nepřší?
Krví zmoknul celý lán
Však ono zase začne...

Bum ,bum ,kapka kapku rozráží
Bum, bum a okenice pomalu proráží
Bum ,bum ,přší stále čím dál víc
bum ,bum a v dešti dá se spatřit líc

Bum ,bum, čí pak asi bude celá tvář
Bum ,bum ,zda pak nosil svatozář
Bum ,bum déšt již zkazil sny těch všech
Bum ,bum a Bůh se spokojeně leh'

Bum ,bum ,déšť nám zničil dům...

Mráz

10. července 2014 v 15:35 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Nechte oči moje ještě chvíli bdít
Chtěl bych zemřít až já budu chtít
Nechte ještě moji krev mě hřát
Ještě chvíli, potom půjdu spát

Je lepší bdít či dlouho spát?
Mít city nebo nikdy nepoznat?
Je lepší plakat, ale i se smát?
Nebo chceš se strachu přestat bát?

A tak prosím, zbav mě všech těch chvil
Kdy jsem hrubě pochybil
Zbav mě všeho, radosti i strachu
Ať už můžu v klidu spát

Nechci znát, nechci umírat
Nechci už se smrti bát
Nebudu bdít a život proklínat
A navždy chci jen chladně spát

Děkuji ti pane můj
Opust provždy moji sluj

Monologový dialog ve sféře

8. července 2014 v 18:33 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Tančím si.
Tančím si s žiletkami.
Tančím nahý.
A sedím v křesle.
Ne že by se mi chtělo.
To ty pásy chtějí.
Ta kovová maska.
Ta co je cítit krví.
A co je nejhorší?
Nebolí to.
Mělo by snad?
Nevím.
Když chřtánem rve se mi rozbitá žárovka tak to prý...
Bolí?
A má láska bolet?
Má.
Koho?
Tebe.
Proč?
Jsi to ty...
Já to nejsem.
Jsi.
Ne, já tančím!
Ne. To já.
Pustíš mě?
Ne.
Proč?
Jsi to ty.
A kdo jsi ty?
Ty.
Proč anděl z krve nebolí?
Je to anděl.
Proč mi tedy nepomůže?
Jsi to ty.
A proč mi nepomůžeš ty?
... Protože nechci...

Snář a jeho pouť

8. července 2014 v 17:47 | Tomáš Mašek
Přes mráz v závějích chladné duše, se dostal ven aby započal svou pouť. Přes zamrzlou mysl v lavinách smutku, dostal se a musel jít dál...
Ze smrti, z věčnosti jak spal, přišel a pouť započal. Ze sněhu, z temnoty a chladu, zešílel a musel jít dál. S nemocí života se rval, neměl sílu, aby řval. Přes pláně, zval ho k sobě snář, že sundal by mu jeho tvář.
S rakví těla a urnou své duše, kráčel přes hory stále dál. Neviděl konec cesty své, ani nebyl mu znám, V sněhu a chladu duše topil svůj žal.
Z ledové duše potom vzplál, plamen co ho rozehřál. Nešel dál a kámen si vzal a klec duše rozřezal. z úlevy, bez bolesti řval a hlavu si potom sťal. Ze hněvu, z hrůzy oheň vzplál a pečeť krve zanechal...
Teď bloudí světem a neví kam dál jít... Navždy bude jeho tělo v zemi hnít...
Žádná spása a neví kam šel by dál, utopit provždy svůj žal. Nežít dál, spát a nehledat, aby nemusel se svých lží bát. Naříkal, litoval a klel, poté něco uslyšel. Byl to snář, co ho k sobě zval, pak zmizel a on bloudil dál...

Narcisy

7. července 2014 v 20:41 | Tomáš Mašek |  Poezie hledání
Klika se rozbila o stěnu
Bolí to
V mohutnou rvala se ozvěnu
Pálí to

Běžela pořád dál s kameny
Nechtěl jsem ještě jít spát
Dokud všechny vody nebyly zpáleny
Nechtě mě se smrtí hrát

Rány další se ze tmy jen zmítalo
Já už si nechci dál hrát
A plno myšlenek po stěně stékalo
Již budu na vždycky spát

Neskutečná skutečnost

5. července 2014 v 20:25 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Drazí a milí přátelé. Dnes bych se s vámi rád podělil o něco. Usuďte sami zda je to sen nebo noční můra. Skutečnost nebo fikce. A nebo snad něco mezi tím vším? Avšak příběh, který právě začínáte číst zni takto: Ve voňavé čajovně, kde je kouř tak hustý, že by ho bylo i na J X Doležala příliš, ležím na kanapi a ostrá bolest břichem mi projíždí. Marné bublání žaludečních šťav naznačuje mně, muži bez tváře a jména, že jsem dlouho tělo své mučil hlady. Jenže skutečnost nepříjemná v pozření sousta byť jediného mi brání. Dveří přes kouř nevidím. A tak sedím v čajovně dále, jako svatý Václav na oři svém z kamene narozeném. Jsou to staletí, co míhají se kolem hlavy mé? Ne, to jen dveře byly otevřeny někým a tak kouř začal prchat ven. Notak, nechte dveře užít si svobody polohou, ve které nacházejí se zřídka! Zvolati jsem chtěl, avšak hlad mě oněměl. Hlad zastavil mne tím kručením jeho zlovolným. Toť mžitky před očima mýma? Nebo před zraky mými někdo černé paraple opravuje? Potí se mi čelo a co více, vršek hlavy mé, orosen je potem. Kde jsou mé vlasy?! Břicha kručení odpověď mi znovu dalo zlou. Po staletích v kouři o čaji bez čaje již tělo samo sebou se krmí. A když klepu na strop s odvahou ,kterou sbírám mileniem, ozývají se famfáry pohřební. Proč jest rudým polstrováním strop ozdoben a uhlíky od dýmky nehřejí? Tlak na hrudi stále mi stoupá, jak neboštíkovi v rakvi na níž se hlína zvolna hází. Že bych byl po smrti? Ale to ne, to bych přece touhy po jídle neměl. .... Ale já nemám... Hladu úmorného je více než přebytek ,chuti ale já nemám... Proč nedoliji si čaje, když seschlé jsou rty mé jak od pouštního slunce? Nemám na něj chuť. Aspoň ,že věrná dýmka mi zbyla... Ale co to?! Já nemohu se nadechnou...