Můra (část 2.)

23. července 2014 v 20:49 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Proč jsi tu pořád schována? Nedopřeješ mi klidu a spánku? Odejdi tam dolů, ikdyž můry z nebes létávají! Odleť pryč! PRYČ! Když tělo rozřezáváš pilou rzí zašpiněnou a nakonec jej roztrhneš vedví ... nestačí ti to? To krví mou se musíš živit a rány otevírat v mokvání a bolest? Nekoukej se na mě! A nepo ano, upři svůj zrak na mne a podívej se mi do očí abych tě již viděl. Nevidím. Slyším tě! Slyším tvoje ticho! Nepřirozeně ohavnou změť ničeho v prázdnotě! Uši nerve, však mysl trýzní bolestí nejhorší. A pak, když konečně po letech hladu a utrpení zavřu víčka... kež by to bylo naposledy... vlezeš mi do hlavy a koušeš, trháš, svoje křídla barvíš krví mou a vděčnosti mi nedáš ani náznaku! Za co taky, že? Zabij mne, prosím. Ukousej mi hlavu a sežer ji celou! Nechci slyšet ani vidět. Rozřezej mi tělo a poskládej ho do kříže ať schořím ,prosím, zabij mne když já sám osvobodit se nemůžu! Už bych se s tímhle vším chtěl rozloučit... Ale smrt si člověk asi musí zasloužit. Všechny moje vytrhané vlasy co leží na polštáři a oči moje ,se slzami z krve... všechno to mi pomáhá ,všechno to zmenšuje mou bolest. A víš co? Nestojíš mi za to. Jsi jen můra. Nejsi... Proč si lžu? A proč jsi tady? A proč jsem tu ještě já.. Já už nechci, prosím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama