Snář a jeho pouť

8. července 2014 v 17:47 | Tomáš Mašek
Přes mráz v závějích chladné duše, se dostal ven aby započal svou pouť. Přes zamrzlou mysl v lavinách smutku, dostal se a musel jít dál...
Ze smrti, z věčnosti jak spal, přišel a pouť započal. Ze sněhu, z temnoty a chladu, zešílel a musel jít dál. S nemocí života se rval, neměl sílu, aby řval. Přes pláně, zval ho k sobě snář, že sundal by mu jeho tvář.
S rakví těla a urnou své duše, kráčel přes hory stále dál. Neviděl konec cesty své, ani nebyl mu znám, V sněhu a chladu duše topil svůj žal.
Z ledové duše potom vzplál, plamen co ho rozehřál. Nešel dál a kámen si vzal a klec duše rozřezal. z úlevy, bez bolesti řval a hlavu si potom sťal. Ze hněvu, z hrůzy oheň vzplál a pečeť krve zanechal...
Teď bloudí světem a neví kam dál jít... Navždy bude jeho tělo v zemi hnít...
Žádná spása a neví kam šel by dál, utopit provždy svůj žal. Nežít dál, spát a nehledat, aby nemusel se svých lží bát. Naříkal, litoval a klel, poté něco uslyšel. Byl to snář, co ho k sobě zval, pak zmizel a on bloudil dál...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama