Ti lidé, co pláčou krev.

8. srpna 2014 v 21:46 | Tomáš Mašek |  Příběhy
Ti lidé ,co pláčou krev, brali mne do sídla svého s ohněm za sklem v lucernách zrezivělých, že sklo pod špínou praskalo. Ti lídé ,co krev pláčou ,ale ani kapka z prstu rozřízlého nevyteče, i přesto, že hluboký řez je jak hloubka utrpení jejich, mi šaty vzali. Když nahý v šeru na té šňůře v lese jsem se kýval do rytmu, toho rytmu větru, ronil jsem krev z očí sprostotou svou, svým nitrem, co probodané je ticícero jehlami z níchž každá jak rezavý hřebík ,co do těla ježíše byl zabit a svou touhou, neskonale sprostou a nekonečnou touhou plakat krev. Ta dáma či slečna v bílém, s maskou s nehybnými rty a bez očí mi viděla až do duše. A pak mi ji vzala. srdce vyrvala mi a její bílý šat byl krví a žlučí potřísněn jak ona trýznila mne v té nekonečné rozkoši bolesti ,kterou svazovala a dupala po ni ta bolest ,co příjemná není nikomu. Když mi duši brala plakal jsem a křičel. Z řevu krev jsem prskal a plival, celý, celý tou překrásnou krví, tím darem co nám život dává ,jsem byl potřísněn. A poté jsem byl prázdný až na věky věků. Bez krve v sobě a s duší v komnatách lidí, co moji pláčou krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markeet Markeet | Web | 8. srpna 2014 v 21:56 | Reagovat

Ahoj, nehodil by se ti někde hlas? :) Kdyby jo, stačí napsat do komentu na blog :) Kdyby se ti chtělo, můžeš pro mě a mého kocourka taky hlasovat, můžeš každou hodinu :) odkaz na blogu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama